Jedna noc v Mongkoku

Zatímco většina význačných režisérů setrvává v jednom žánru, nebo se celou svou tvůrčí dráhu věnuje jednomu tématu, případně stále stejným stylem ztvárňuje různé příběhy, najde se pár tvůrců, jejichž snímky vzájemně pojí opravdu jen jméno pod nimi podepsané. Jedním takovým filmařem je i Derek Yee, který náleží mezi nejvýraznější tvůrčí osobnosti hongkongského filmu. Většinu snímků natočil pod záštitou vlastní produkční společnosti Film Unlimited Production a bez ohledu na to, jestli se chopil erotické komedie nebo srdceryvného dramatu, jeho filmy zpravidla v Hongkongu získaly velký ohlas u diváků i kritiky. Do západní distribuce se však dostal pouze jeho thriller Jedna noc v Mongkoku, který i tři roky po svém vzniku zůstává doslova zjevením.

Expresivní označení snímku jako zjevení je na místě, neboť v jistém ohledu představuje druh filmu, který se v Hongkongu nového tisíciletí netočí. Jeden ze zásadních rozdílů mezi současnými hongkongskými filmy a jejich předchůdci z 80. a začátku 90. let spočívá ve spojení s městem samotným. Zatímco dříve bylo naprosto běžné, že filmaři natáčeli uprostřed města bez toho, aby ovlivňovali či usměrňovali přirozený ruch prostředí, dnes musí natáčení předcházet žádosti na patřičných městských orgánech a z nich vyplývající vyhrazení prostoru pro natáčení. Samozřejmě, že náročné akční scény se i dříve zpravidla točily na odlehlých místech, ale jinak bylo běžné, že se postavy pohybovaly po reálných ulicích mezi reálnými kolemjdoucími. Jestliže starší filmy v sobě nesly přímý otisk místa a času, soudobá produkce jako by se odehrávala v uniformním prostoru charakteristickém pro většinu současné světové komerční produkce, kde místa, kterými postavy prochází, jsou pouze kulisy bez života.

Naproti tomu Jedna noc v Mongkoku překvapí bezprostředním životem tepajícím z každé scény. Nejen, že Derek Yee film natáčel „postaru“ přímo v rušných ulicích, ale navíc si za dějiště vybral titulní část Hongkongu, která drží rekord nejhustěji obydlené části světa. Podobně jako další filmy, které ve svém názvu zdůrazňují místo děje (například Poslední tango v Paříži (Ultimo tango a Parigi, 1972, režie: Bernardo Bertolucci), Manhattan (1979, režie: Woody Allen), Nebe nad Berlínem (Der Himmel über Berlin, 1987, režie: Wim Wenders)), i tento velkou mírou dbá na přenesení unikátní atmosféry daného prostředí do filmu. Snímek Dereka Yee při tom neukazuje pouze jednu tvář Mongkoku. Díky časovému rozvržením příběhu, který se z převážné části odehrává v průběhu štědrovečerního dne a večera, obsáhne hektičnost denních hodin, rušnost a energičnost noci, ale i narůstající klid a nenucené plynutí prvních hodin nadcházejícího dne. Stejně široký má film záběr i z hlediska místa samotného, neboť jeho postavy prochází jak nejrušnějšími ulicemi plnými davů lidí, tak i uzounkými postranními uličkami a průchody a scénář je zavádí do dobře zařízených hotelů, životem pulzujících restaurací, nočních podniků i do úzkých chodeb domů, kde přebývají prostitutky.

Do Mongkoku není ovšem zasazen pouze děj filmu, ale díky vytříbené formě zpracování je do něho doslova vtažen i divák. Zatímco ostatní dobové hongkongské filmy se vyznačují vizuálním hyperrealismem, tedy stylizováním obrazu za pomoci kamerových filtrů, aby měl nádherně ostré a kontrastní barvy jako fotky v lifestylových magazínech, Derek Yee svůj film stylizoval blíže estetice realismu. Nezříká se sice kamerových filtrů a dodatečného svícení (obzvláště je to patrné v interiérových a nočních scénách), ale jinak přejímá styl dokumentárních reportáží. Užití neklidné a plně pohyblivé kamery spolu s frenetickým střihem vyvolává dojem reálného záznamu v ulicích, což nejen že expresivně zintenzivňuje dynamiku skutečného Mongkoku, ale zároveň vytváří podmanivý dojem bezprostřednosti a reálnosti.

Místo děje představuje integrální součást filmu i na dalších úrovních. Narozdíl od výše uvedených západních titulů, v nichž jsou do velkoměst zasazeny příběhy o odloučenosti a citové vykořeněnosti, zde je podle tradice postmoderního filmu město užito jako prostředí, které naopak své postavy spojuje. Hustota obyvatel už nevede k jejich osamění, ale předznamenává síť vzájemně propojených osudů spousty lidí. Jenže zatímco mnohé z takovýchto filmů, které navíc pracují s větším počtem postav, jako pojítko mezi nimi používají prvek náhody (např. Magnólie (Magnolia, 1999, režie: Paul Thomas Anderson) a Monday (2000, režie: Sabu)), má síť vztahů vystavěná v Jedné noci v Mongkoku jasně daný průsečík. Tím je jeden banální incident, od něhož se odvíjí veškerý děj filmu a který současně spojuje životy všech postav. Rozložení vztahů zde tedy odpovídá příslovečné malosti velkoměsta, kde každého člověka se všemi ostatními pojí určité události a s nimi spjaté osoby.

Konkrétní postavy v dané síti vztahů pak představují další vybočení z moderní, potažmo i klasické hongkongské kinematografie, a to přestože z ní zásadní mírou vycházejí. Konkrétně se během titulní noci v Mongkoku zkříží cesty nájemného zabijáka, dobrosrdečné prostitutky, proradného šmelináře, pesimistického starého detektiva, jeho ostříleného kolegy, horlivého mladého policisty a fetujícího informátora. Ačkoli základem, z něhož Derek Yee vycházel, byli hrdinové a hrdinky konkrétních hongkongských filmů (postava prostitutky vychází ze snímku Fruita Chana Lau lin piu piu (Durian Durian, 2000), pro ztvárnění starého detektiva Yee odkazoval herce Alexe Fonga na jeho předchozí role policistů), jedná se o tak elementární postavy, že i zahraniční diváci okamžitě každé z nich podvědomě přisoudí určité charakterové vlastnosti a povahové rysy. Kulturně specifičtější a tedy pro západního diváka už hůře dekódovatelný prostředek individualizace v hongkongských filmech představuje sociální a národní identita postav. Zde hraje zásadní roli fakt, že první tři z uvedených postav pochází z Čínské lidové republiky, což přímo ovlivňuje jejich způsob obživy v Hongkongu. Naštěstí Derek Yee nespoléhá pouze na schopnost diváků rozpoznat mandarínskou a kantonskou čínštinu (což ve většině filmů představuje jediné vodítko k určení národnosti postav), ale dané faktory často tematizuje v dialozích.

Potud výstavba postav odpovídá převážné většině ostatních hongkongských filmů. Za jejich hranice však Jednu noc v Mongkoku posouvá vlastní způsob budování charakterů nad rámec žánrové, národní a sociální identity. Klíčovým prostředkem, nebo spíše ukazatelem směru charakterizace je celkový realistický tón filmu. Stejně jako propojení děje s reálným Mongkokem vylučuje, aby jednotlivé scény byly efektně nadreálné, tak i výstavba postav se drží v mantinelech realismu a uvěřitelnosti. Díky tomu vlastně o zdejších postavách nelze mluvit jako o hrdinech, neboť na nich není nic hrdinského. Naopak jsou mnohoznačné, nevyzpytatelné a skrz naskrz obyčejně realistické. Derek Yee toho dociluje tak, že své žánrově předdefinované postavy staví do nejrozličnějších konfliktních situací, ale nechá je v nich jednat buďto s emotivní zaslepeností, nebo způsobem, který ukazuje na realistické přemýšlení, kde každé rozhodnutí podmiňuje množství faktorů.

Kombinace žánrové premisy a realistického vyznění zakládá i princip výstavby zdejšího vyprávění. To díky danému principu oplývá spoustou dramatických situací, které jsou rozehrány tradičně (policie hledá zabijáka, zabiják potkává ženu, která mu začne pomáhat), ale získávají netradiční či překvapivý vývoj. Jelikož je Jedna noc v Mongkoku žánrově vzato thriller, dalo by se říci, že právě jeho realistické zpracování naplňuje a umocňuje jeho žánrovou podstatu, tedy napětí. Jenže výjimečnost přístupu Dereka Yee spočívá v tom, že místo aby se spokojil s variací žánru, posouvá svůj film daleko za hranice jakýchkoli zažitých struktur až na úroveň naprosto autonomního díla. Čím více vyprávění postupuje, tím nenápadně opouští předdefinované prvky. Na jejich místo nastupuje realismus a s ním i opravdové emoce. Právě v nich spočívá největší síla tohoto strhujícího filmu. Po vzoru pestré a rozhárané titulní čtvrti film diváka střídavě zaplavuje nejrůznějšími pocity. Zmatek, strach, radost, bolest, shon i klid, které postavy zažívají, jsou díky bezprostřední a realistické atmosféře filmu projektovány přímo na diváka, čímž získávají ohromující intenzitu.

Jedna noc v Mongkoku je vším, co slibuje její název. Představuje vypjatou baladu o konkrétním místě, jeho atmosféře, podstatě a proměnlivém tepu. Obsahuje vše, co najdeme v Mongkoku samotném, ať už to jsou triády, prostitutky, mládež, policisté, imigranti, feťáci, obchodníci či provozovatelé malých hotelů. Všichni z nich mají svůj příběh, který je spjatý s Hongkongem a aktuální dobou. V jejich životech se mísí kultura Západu a Číny, chudoba s moderním luxusem, drastický kapitalismus s čínskou pospolitostí a neuvěřitelná hektičnost s chvílemi meditativního klidu. Toto vše dokázal Derek Yee obsáhnout do jednoho napínavého a pulzujícího thrilleru. Vytvořil tak jedno z nejlepších děl soudobé hongkongské kinematografie.

Jiří Flígl