Souboj

Johny Trí Nguyễn a Ngô Thanh Vân mají statut největších hvězd vietnamské populární kinematografie, za což vděčí jejich prvnímu společnému filmu Rebel (2006), který se stal domácí senzací. Podobně jako u zásadních filmů Bruce Leeho či Tonyho Jaa i v Rebelovi posloužil rámec bojového filmu jako platforma pro vyprávění tematizující národní identitu. Příběh o boji Vietnamců proti francouzským kolonizátorům tak polarizoval postavy na kladné a záporné podle vztahu k tradicím či historii země a hrdinové vítězili nad protivníky díky vietnamskému bojovému umění vovinam. Rebel byl nejnákladnější vietnamský snímek v historii (nicméně byl produkován z prostředků získaných Vietnamci žijícími v USA) a u zahraničních fanoušků bojových filmů vyvolal spekulace, zda by mohl být začátkem boomu žánrových produkcí ve Vietnamu, stejně jako tomu bylo v případě Thajska po mezinárodním úspěchu Ong-baku (2003) s Tonym Jaa.

Předpoklady se sice naplnily, ale nadcházející vietnamské snímky obsahující bojové sekvence nedostály kvalit průlomového titulu. Naopak soapoperově stylizovaný Sài Gòn nhật thực (Saigonské zatmění; Saigon Eclipse, 2007) byl se svou hrstkou akčních sekvencí pouhou upomínkou na starší hit a akční parafráze na Forresta Gumpa Huyền Thoại Bất Tử (Nesmrtelná legenda; The Legend is Alive, 2009) zase vyvolává spíš výsměch svým vážně míněným melodramatickým rámcem o retardovaném mladíkovi, kterému jeho matka namluvila, že je syn Bruce Leeho. O to větší očekávání byla kladena na nový projekt hlavních aktérů Rebela. Jenže oproti jejich ambicióznímu prvnímu společnému snímku je Souboj odklonem směrem k schematickým a nenápaditým céčkovým produkcím.

Vyprávění filmu je protkané strojeným patosem a absurdními odhaleními, které se lacině pokoušejí evokovat momenty z úspěšnějších žánrových snímků včetně samotného Rebela. Akční scény mají podobu směšně inscenovaných přestřelek a mechanických potyček s nenápaditou choreografií, která se ani nepokouší o dramaturgii co do gradování soubojů či jejich formálního ztvárnění. Místo přehledných duelů převládají chaotické střety s mnoha aktéry, které nenechávají jednotlivé chvaty efektně vyznít. Především však akce již nesouvisí s vyprávěním a dokonce ani nepředstavuje hlavní atrakci – tou se staly samotné hlavní hvězdy.

Snímek nabývá rozměr sebezahleděného promo videa, které předkládá nesoudnou adoraci vizáží a rádoby hereckých schopností ústřední dvojice. Kráska Ngô Thanh Vân tak během děje vystřídá několik kostýmů, které vždy mají nápadný dekolt a zdůrazňují její dlouhé nohy. Fešák Johny Trí Nguyễn zase většinu filmu stráví se zasmušilým výrazem v polodetailu. Vrcholem díla mají být jejich společné kýčovité sekvence, kde tančí tango, milují se či dokonce přehrávají rádoby emocionální konfrontaci. Souboj by chtěl být obdobou skvělé akční komedie Pan a paní Smithovi (Mr. & Mrs. Smith, 2005) s Bradem Pittem a Angelinou Jolie, ale vietnamský hvězdný pár na rozdíl od toho hollywodského nedisponuje srovnatelnou mírou hereckých schopností a bohužel ani charismatu.

Souboj se ve Vietnamu stal nejúspěšnějším filmem roku a v návštěvnosti překonal i Avatar (2009). Za hranicemi však jeho centrální atrakce, tedy promenáda domácích hvězd, ztrácí hodnotu a film zůstává jen schematickým třetiřadým akčňákem, který se přehršle opájí tvářemi a těly svých aktérů. Spíše než dynamické akční filmy z Asie připomíná americké video braky, které také upřednostňují dialogy na úkor akce (neboť jsou levnější na výrobu). Z hlediska stylu pak Souboj evokuje reklamy na lifestylové oblečení, značkové alkoholické nápoje či cigarety, kde mladí a krásní aktéři hypnotizují publikum svým šarmem. Ostatně závěrečné titulky filmu obsahují početný seznam značek, které do snímku nechaly zakomponovat své produkty.

Jiří Flígl